Vážení přátelé tahu,

Nápad navštívit šachovou olympiádu v Drážďanech se zrodil v hlavách Ladě a Tondy. Návrh na účast byl přednesen na jedné z tréninkových seancí v šachovém salonku Bud-clubu a měl velký ohlas. Na zájezd se nakonec přihlásila pětice z řad otců – zakladatelů:  Laďa, Tonda, Broňa, Slámič a já (E). Chvíli jsme se snažili zvýšit účast prohlášením čestného prezidenta BudChessClubu, že cestou na olympiádu bude uspořádán šachový turnaj se zápočtem na BELO. Bohužel už nikoho dalšího tato informace k účasti nepohnula. Dotčení  si asi uvědomili, že BELO se dá sice získat, ale i ztratit, neboť každá akce je bodově neutrální. Celou organizaci výpravy měli na starosti Tonda (doprava, doprovodný program) a Laďa (ubytování, komunikace s domorodci a doprovodný program, zejména část gastro-drink ). Pouze vstupenky jsem zajišťoval já, takže tato věc pochopitelně kulhala. Ne, že by vstupenky typu Gold na neděli  nebyly, dostali jsme je už v srpnu. Bohužel ovšem nebyly zaplaceny, neboť němečtí pořadatelé neuvedli správné číslo účtu. Všichni členové výpravy si, po zjištění této skutečnosti, v duchu představovali německou důkladnost v akci : odhalení neplatičů, vykázání naší pětice ze sálu za zhnusených pohledů samotného Ivanchuka  a  mezinárodní dosah ostudy z toho plynoucí. 

Ale to už tu byl den odjezdu, sobota 15.listopadu. Sraz na nádraží jsme měli o třičtvrti na šest a byli jsme zde všichni až na Tondu. Ten přišel o čtvrt hodiny později zároveň s odjezdem vlaku, dokonce i mírně zrychlil krok. Ovšem ujet mu to nemohlo, lístky na vlak měl přece on. Motorák (pomalík) byl celkem plný, takže jsme se museli usadit hned u dveří. Usedli jsme se a volně rozprávěli na různá odtažitá témata. Někdo též hasil žízeň. V Brně jsme si dokoupili zásoby (zejména nápoje) a čekali na příjezd vlaku z Vídně. Světa znalá část výpravy rozhodla, že se usadíme v posledním vagoně těsně před jídelňákem.  Náhoda tomu chtěla, že přímo před námi zastavily dveře vagonu a tak jsme měli kupé sami pro sebe. Jako zkušení cestovatelé jsme ihned vytáhli různé pochutiny a nápoje a v mžiku uvedli kupé do stavu, na jaký jsme zvyklí z domova, když není poblíž nikdo, kdo by po nás uklízel. Cesta do Drážďan měla trvat asi pět hodin. Zahájili jsme rovněž výše zmíněny Vlakový Olympijský BudvarCup. Velmi záhy se ukázalo, že – přestože jsme hráli na dvou šachovnicích- turnaj ve vlaku nestihneme odehrát. Některé partie (zejména ty první) trvaly déle než tři hodiny. Hráli jsme šachy, pozorovali krajinu, chválili dráhy a Tondu, jak to dobře vymyslel. Dokázal totiž výhodnou kombinací sehnat zpáteční lístek za asi 800 Kč na osobu. No lístek, ve skutečnosti to byl hafl na sebe vzájemně navazujících slevových produktů drah.

Cesta ubíhala rychle a ani jsme se nenadáli a byli jsme v Matce měst. "Vidím město veliké jehož sláva hvězd se dotýkati bude." Tak prý pravila kněžna Libuše. Poslední bádání v této oblasti ovšem zjistila, že Libuše ještě pokračovala :“ Vidím město, které si bude žíti nad poměry, vidím město plné vychytralých lenochů, vidím město, které bude vysávati celou zemi a nikdo s tím nic nezmůže.“  Ani tento výrok ovšem neodporuje skutečnosti. Ta Libuše byla kádr, kam se habe Nostradamus. Za Prahou jsme pokračovali malebnou krajinou podél Vltavy a Labe. Viděli jsme Říp, Házmburk, Košťálov, Střekov a už jsme byli na hranici. Laďa prohlásil, že sice opouštíme území naší drahé vlasti, ale že nejedem mezi cizáky, neboť většina občanů Saska jsou původem Slovani , kteří by se divili, kdyby si nechali udělat rozbor krve jako Bivoj, a že to bylo dřív všechno naše.  No možná bylo, každopádně teď není a na nás naši soukmenovci hezky káli, protože rozhlas ve vlaku začal mluvit pouze jedním jazykem. A čeština to nebyla. Asi za hodinku jsme byli v Drážďanech. Bylo zde slunečno, ale poměrně chladno a větrno. Hned na nádraží jsme přepadli bankomat a obrali ho o 500 EUR. Jaké bylo naše překvapení, když jsme hotovost obdrželi v bankovkách přijatelné nominální hodnoty. Žádné dvoulitry jako u nás. Vydali jsme se přímo do našeho hostelu vzdáleného něco přes kilák. Přestože se jsme ve vlaku notně odlehčili, kufry se nám pěkně pronesly. Očekávali jsme slavnostně vyzdobené Drážďany. Ulice, kterými jsme procházeli, byly skutečně vyzdobeny a to sice do výše cca dvou metrů. Výzdobu dostali na starost  sprayeři a jejich pentagramy byly skutečně všude. Laďa nás již dříve upozornil, že čtvrt, ve které budeme bydlet, je samá hospůdka a bar, jakási  drážďanská Stodolní. No, nevím, ve Stodolní jsem nebyl, ale takhle nějak si představuju Bronx. Vůbec všechno tady vypadalo, že už to zažilo lepší časy a to někdy hodně dávno…

 Ubytování v hostelu proběhlo hladce, byli jsme umístěni na pokoj číslo 32 ve třetím patře. Bylo tam pět postelí, ale dva museli na bidlo.  Normálně tam skončí ti nejmladší… Ale aspoň jsem měl lepší rozhled. Po krátkém ubytování jsme se vydali na cestu do historického centra – Altstadtu. Tato část města je hezky upravena . Je tu plno historických památek, které si pracovití Němci znovu postavili po válce, neboť jim, poté co po dobrém nepochopili, že to poněkud přehnali , bylo totéž sděleno poněkud důrazněji pomocí intenzivního bombardování.

Dnes už to skoro nejde poznat, daleko větší vliv na tvář města má sjednocení Německa a s ním spojená frustrace značné části obyvatelstva. Procházeli jsme se po centru poměrně dlouho, v naději, že to naše vůdce přestane bavit. Některým totiž už dost slušně lepotal jazyk. Bohužel Tonda, který má pro tyto situace největší cit, byl zaneprázdněn svojí druhou velkou vášní – fotografováním. Nakonec jsme si dali alespoň grilovanou klobásu těsně před tím, než stánek zavřeli. Pak jsme se rozhodli, že se půjdeme i dnes podívat do kongresového centra, abychom alespoň zvenku viděli, co nás zítra čeká. Kongresové centrum je obrovská moderní budova, která se nalézá na břehu Labe hned vedle saského parlamentu. Překvapila nás nevšímavost pořadatelů, ani jsme se nenadáli a byli jsme v budově, vstupenky nikdo nekontroloval. Potřebovali jsme se ovšem ještě dostat o další dvě prostory dále, abychom byli v hracím sále. Hezky po jednom, po partyzánsku jsme se propracovali o další krok dále až do foyer s bufety a rozbory partií.  Zdálo se, že máme vyhráno, zbývaly už jen dveře do haly, ve které se hrálo. I tady jsme si poradili a za chvíli byli v hledišti haly, kam mohou ti, co mají vstupenky za 10 EUR. Česká chytrost opět zvítězila nad německou důkladností .

Tady se už jen šeptalo, aby hráčky a hráči nebyli rušeni. Tonda začal litovat, že si vůbec nějaký lístek pořizoval. Brzy jsme shledali, že jsme jenom čtyři. Slámič chyběl, kdepak asi je? Náhle Broňovi zazvonil mobil. Á Slámič volá, našel se… Ve stejné chvíli se po Broňovi vyřítila německá pořadatelská mužatka, moc nechybělo a měl to za sebou. Byl vykázán ze sálu a my ostatní jsme dělali, že ho neznáme. Mobily se měly vypnout už u vchodu. Prošli jsme se po hale, dovnitř mezi stoly jsme sice nemohli, ale i tak to bylo dobré.  Hala byla obrovská. Pohodlně se do ní vešlo přes tisíc hráčů a hráček. Celkem hrálo 146 týmů v kategorii Open a 118 v kategorii žen. Každé družstvo mělo 4 hráče a jednoho náhradníka. Dva nejlepší stoly z každé kategorie byly na vyvýšeném podiu, ke kterému jsme se mohli dostat i my desetieuroví.  Halu jsme opouštěli až po sedmé hodině, kdy už byla většina utkání dohrána. Někteří  zapomněli i na sucho v krku. Když jsme vycházeli, všimli jsme si na pokladně nápisu: „Heute freier Eintritt – Sponsor Ostsächsische Sparkasse Dresden“. Němci jedni, takovou radost nám zkazí.

Vydali jsme se někam na jídlo a nějaké to pití a taky dohrát vlakový šachový turnaj. Tuto část měl na starosti Laďa. Potýkal se ovšem se značnou nedisciplinovaností mužstva, kterému nebyla žádná špeluňka dost dobrá. Buď tam bylo moc lidí nebo málo nebo tma nebo se tam netočilo nebo něco jiného. Když jsme prošli asi dva kilometry a navštívili skoro deset lokálů, z nichž poslední byl italský Al Capone zřízený snad pro homosexuály, došla Laďovi trpělivost. Rozhodl o zřízení základny v prvním baru, příslušném zapivnění mužstva a vyslání hlídky k vyhledání lepšího lokálu. Bylo to velmi chytré, neboť při tom nebylo třeba opouštět dobyté pozice. Na tak vysoké židli jsem ještě neseděl. Ale pivo bodlo. Akorát jsme stihli dopít druhé a hlídka byla zpět. Vhodný lokál byl nalezen a dokonce se v něm prý vaří! Zaplatili jsme a přešli do hospůdky asi o 100 metrů dál. Tady jsme měli stůl jen pro sebe (celkem tu byly stoly tři). Dali jsme si jídlo (pozůstatek po slovanství – polévku Soljanka), pivo a začali hrát šachy, abychom dohráli vlakový turnaj. Večer krásně ubíhal a nám bylo dobře.

Krátce po půlnoci jsme se vydali do našeho hostelu, který nebyl daleko, neboť při hledání vhodného místa jsme postupovali chytře směrem k našemu nocležišti. Po spáchání menší (nepovinné) hygieny jsme zalehli a spali až do rána. Brzkého.Tonda totiž nemohl dospat a vstával o dobrou hodinu dříve než bylo třeba. Snídani jsme měli domluvenu na půl devátou. Bylo to formou jakéhosi švédského stolu, takže ti pomalejší měli smůlu. Dnes nás čeká velmi náročný den. V noci mírně pršelo, ale teď už to bylo lepší. Na dopoledne byla naordinována prohlídka slavného Zwingeru, pak oběd a přesně v 15 hodin zahájení čtvrtého kola olympiády. Ke Zwingeru jsme se vydali poněkud jinou cestou než včera, takže jsme viděli jinou část města, ovšem opět zdevastovanou. Všude samá rozbitá okna, nepořádek, dokonce by se dalo říct, že tady to ti sprayeři snad i vylepšili. Ve Zwingeru jsme si koupili vstupenku za 8 EUR, která nás opravňovala ke vstupu do celkem tří prostor. Z toho jsme si zvolili zbrojnici a obrazárnu. Bylo to zajímavé, hlavně všechna ta slavná jména. Dobré bylo, že tam byly velké čalouněné pohovky, na které se dalo sednout a seďet a seďet a seďet. Po asi třech hodinách jsme se vydali na oběd. Okamžitě to vypadalo, že to bude jako včera. Budeme chodit a hledat – nikdo neví co. Laďa se do toho však rázně obul a museli jsme do první restaurace, která byla od Zwingeru směrem na šachy. A bylo to dobré. Dali jsme si k obědu řízek s fazulů, pár piv, zahráli šachy a ani nestihli zahájení olympiády ve tři hodiny. Očekávali jsme opět laxnost pořadatelů a Tonda už se rozhlížel komu prodá svůj lístek za 37 EUR. Tentokrát ale bylo vše jinak. Pořadatelé nás okroužkovali jak holuby nesnímatelnými plastovými pásky a kontrola byla na každém kroku. Aspoň, že nezjistili, že vstupenky nebyly zaplaceny. Brzy jsme ocenili výhodu našich Gold-vstupenek. Umožňovaly nám vstup až mezi stoly, takže jsme se pohybovali v bezprostřední  blízkosti hráčů. Velmi zajímavá byla multikulturalita této soutěže. Arabi, černoši, číňani, japonci, mongoli, dokonce i běloši, ženy zahalené od hlavy až k patě, jiné naopak vystavující na odiv svá téměř odhalená ňadra či jinou část těla. Bylo to velmi zajímavé. Například skvělou hru WGM Inny Gaponenko z Ukrajiny (ELO 2473) hrající s poloodhalenou zadnicí vydržel  takový Slámič sledovat celé dlouhé minuty.

Naše týmy hrály s Mexikem (ženy) a s Německem 3 (open). Snažili jsme se dotlačit k co možná nejlepšímu výsledku, což se nám nakonec povedlo, ale byly to nervy. Laďa byl velmi rozezlen na alibistickou hru Viktora Lázničky, který zase remizoval, aniž by se o cokoliv pokusil.  Nakonec  vše zachránil Štoček na čtvrté šachovnici a vyhráli jsme 2,5 : 1,5. Stejným výsledkem skončil i zápas žen. Sonička a paní Richtrová vyhrály, Němcová prohrála a Kulovaná dokázala vybojovat remízu ve v podstatě prohrané partii. Takže jsme to dokázali odkaučovat, ale bylo jasné, že letos to na nějaký extra výsledek nebude. Pohybovali jsme se po hale po celých pět hodin, takže jsme i byli notně utrmáceni. Laďa se usadil k jednomu ze stolů na židle vyhrazené pro rozhodčí a kapitány týmů. Byly v té chvíli volné. Když jsem ho uviděl, přisedl jsem na chvíli k němu. Hned byl u mne rozhodčí a zdvořile, leč rázně mne vykázal : “It’s only for Referees and Captains.“ Omluvil jsem se a šel po svých. Laďa klidně zůstal sedět, jen se na mne s účastí podíval. Komu čest, tomu čest. Nebo, že by ho ti Peruánci angažovali? Kolem osmé byla již naprostá většina partií dohrána a i my jsme už byli notně unaveni. Rozhodně ale celá akce stála za to. Vidět na jednom místě pohromadě všechny nejlepší hráče a hráčky světa (s výjimkou Ananda a Ponomariova), jak hrají spolu s hráči různé výkonnosti je neopakovatelné. Myslím, že šachová olympiáda je špičková sportovní a společenská událost a - jakkoli mám k FIDE pro její chaotický způsob práce spoustu výhrad – tohle se povedlo na 150 %.

Po osmé hodině jsme se vydali zpět směrem k našemu dočasnému domovu. Cestou jsme se usadili v hospůdce, kde čepovali české pivo za přijatelnou cenu asi 2,4 EUR. Dali jsme si večeři, kterou byl boršč a pravý český guláš s knedlama (ale bez knedlí, ty už nebyly, měli jen nudle). Rovněž jsme rozehráli odvetný olympijský šachový turnaj, který dohrajeme ve vlaku. Po půlnoci jsme se zvedli a šli spát. Došli jsme však jen na roh našeho hostelu. Tady v přízemí byl jakýsi hrozný lokál, v kterém jsme si dali ještě závěrečné pivo a pak už jsme šli hezky chrnět.

V pondělí ráno jsme vstávali tentokrát až kolem osmé a bylo to úplně v klidu. Na snídani ti, co se opozdili, jako Slámič a Laďa, neměli co jíst. Inu, to je ta odvrácená stránka zhovadilosti zvané švédské stoly. Při opouštění hostelu jsem zapomněl odevzdat klíč, a moc nechybělo a měl jsem doma kus Německa. Dnešní dopoledne mělo být věnováno nákupům prezentů  pro naše blízké. Vlak nám jel po jedenácté hodině, takže jsme na to měli dost času. Zašel jsem i do banky a zaplatil za vstupenky, když už jsme to viděli a vybral jsem na to od kolegů peníze. Cestou na Hauptbahnhof jsme se zastavili v obchodňáku a splnili své povinnosti. A pak už jsme šli na peron. Mezinárodní vlaky tu jezdí v podstatě prázdné, všichni tu jezdí mercedesy. Vlaky se zaplňují až po příjezdu na naše území, takže jsme měli bez problémů prázdné kupé. Rozloučili jsme se s Drážďany a vydali se na cestu domů. Vytáhli jsme jídlo a pití nakoupené před dvěma dny v Brně (na které jsme ani nesáhli) a Slámič vytáhl stoh čtvrtletních písemek z matiky a začal je opravovat. Myslel jsem si, že si dělá srandu, když říkal, že je veze s sebou.

Rovněž jsme hráli šachy v rámci odvetného vlakového olympijského turnaje. Za Hřenskem začal mluvit vlakový rozhas opět ve třech jazycích a my jsme začali cítit domov. Cesta za neustálého chválení iniciátorů a počínání účastníků výpravy rychle ubíhala. V Brně jsme měli mít přes hodinu pauzu, ale vlak přijel přesně a tak jsme jen přeběhli do motoráku směr Kyjov. Bohužel jsme si sedli do vagonu, ve kterém nefungovalo topení a navíc nešla zavřít okna. Chvíli jsme to vydrželi, ale pak jsme přesedli do vedlejšího vagonu, kde bylo přetopeno, přestože rovněž nešla zavřít okna. Šachy jsme dohrávali ještě v Bohuslavicích, ale nakonec jsme všechno stihli.

Na závěr bych si dovolil konstatovat, pokud porovnáme po organizační stránce šachovou olympiádu s červnovým mistrovstvím republiky mladších žáků v Kyjově, že se nemáme za co stydět. A laťka byla hodně vysoko, vždyť Němci jsou mistři světa  v organizování. Možná bychom se mohli pokusit i o nějakou další menší akci. Pokud to nebude  nějaké “ konečné řešení“ (na tom ostatně ztroskotal i náš vzor) tak by to mohlo klapnout.

Tahu Zdar!

Výsledky vlakového olympijského Budcup-u

Zvláštní vlakový Olympijský Budvar Cup
  15.11.2008 ELO BELO Performance + / - 1 2 3 4 5 Celkem Pořadí
1 Broňa 1505 111 107 -4 x 1 0 0 1 2 3.
2 Tonda 1318 110 82 -28 0 x 1 0 0 1 5.
3 Slámič 1580 109 107 -2 1 0 x 0 1 2 2.
4 E. - 105 158 53 1 1 1 x 1 4 1.
5 Laďa 0 103 84 -19 0 1 0 0 x 1 4.
Odvetný vlakový Olympijský Budvar Cup
  16-17/11/8 ELO BELO Performance + / - 1 2 3 4 5 Celkem Pořadí
1 Broňa 1505 111 144 33 x 1 1 ½ 1 3 ½ 1.
2 Tonda 1318 110 120 10 0 x 1 ½ 1 2 ½ 3.
3 Slámič 1580 109 70 -39 0 0 x 0 ½ ½ 5.
4 E. - 105 133 28 ½ ½ 1 x 1 3 2.
5 Laďa 0 103 71 -32 0 0 ½ 0 x ½ 4.

p.s.:  http://www.dresden2008.de - oficiální www stránky turnaje, kompletní výsledky, databáze partií, fotogalerie a tiskové konference