Bobby Fischer už tenkrát byl legenda - tedy mezi těmi, co o šachu něco věděli. Ve třinácti letech sehrál nejkrásnější partii v historii této hry. Obětoval královnu a v turnaji porazil mezinárodního velmistra Byrneho v partii, která je dodnes v této hře výjimečná jako Leonardova Mona Lisa v maliřství. Svůj velmistrovský titul získal v patnácti, a tak se stal jeho nejmladším nositelem v historii. Byl to génius s IQ 180, ale život je k takovým lidem krutý.

Vypráví se historka, že když jeho podivinské chování zneklidňovalo sbor ředitelů Marchallova šachového klubu, radili se, nebylo-li by dobré pro jejich mlaďoučkého génia získat pomoc psychiatra. Potom však někdo vyslovil otázku: "A co když přestane hrát šachy?" Plán byl zamčen do šuplíku a už se o tom nemluvilo.

Dodnes se pamatuji na ten den. Bylo horké léto, u Charlieho žádná klimatizace a já zuřivě bojoval s kamarádem Eddym nad šachovnicí. Hráli jsme koncovku, kterou jsem pomalu, ale jistě prohrával. Najednou se u našeho stolku objevil vysoký kluk a celá herna se ponořila do ticha. Na tváři měl takový ten ironický úšklebek provokatéra a povídá mně: "Vsaď se o deset dolarů, že se to dá vyhrát!" Šachová domýšlivost a čest je nebezpečná jako nevěrná ženská. Deset dolarů v té době bylo dost peněz, dělník ve fabrice vydělával tak stovku za týden - ale já si přece myslel, že nejsem špatný hráč, že? Furiantsky jsem souhlasil. Eddy dostal svůj dolar a já si přesedl na jeho místo.

Ten vyzáblý kluk s prsty klavírního virtuoza se posadil a udělal tah. Najednou se někdo hystericky zasmál a já koukal, že už nikdo nehraje a všichni se nahrnuli k našemu stolu. Polil mě studený pot. Charlie rozrazil kruh diváků a s úsměvem od ucha k uchu povídá tomu klukovi: "Nazdar Bobby, už jsi tady dlouho nebyl. Jak se vede?"

Tak jsem poznal Bobbyho Fischera. Tu partii jsem prohrál. Bobby do herny začal zase občas chodit a vždycky se našlo pár šílenců, co si zkusili proti němu zahrát. Obral je o pár dolarů a spokojenost byla na obou stranách. Často přicházel pozdě v noci, někdy až po půlnoci. Když jsme měli hlad, chodili jsme společně do stánku na rohu Broadwaye a dali si párek a džus. Tam, kde nikdo nevěděl, kdo je to Bobby, tam se tenkrát cítil šťastný. Kolikrát i pršelo, my stáli v dešti a koukali po holkách, a on se beztarostně smál.

Po čase přestal do herny chodit a já už jen z dálky sledoval tu jeho obdivuhodnou spanilou jízdu za slávou. Říká se, že opravdová genialita v mládí se může projevit jen ve třech směrech - matematice, hudbě nebo právě ve hře v šachy.

Přišel rok 1972 a okamžik, kdy se Bobby Fischer stal nejslavnějším člověkem světa. Památný souboj o titul mistra světa v Reykjaviku s Borisem Spasskym vibroval planetou. Amerika se zbláznila a přes noc se hra stala nejpopulárnější v zemi. Na Manhattanu se vyrojily desítky šachových klubů. Charlie měl ve výkladu vyvěšenou velkou fotografii, na které jsme se křenili všichni tři - Bobby, on a já. Dodnes mám její kopii v rámečku na knihovně.

Úmyslně už nebudu psát o tom všem, co potom následovalo. Není důležité, kdo nese vinu na pozdější zmatené a tragické cestě tohoto mimořádného člověka, který před několika dny zemřel. Osud mu dopřál odejít v místě jeho největšího triumfu - v onom Reykjaviku, kde se proslavil. Ja vím, jak vášnivě dokázal milovat tu bláznivou hru a vím, jaký byl jako mladý kluk. A to mně naprosto sobecky stačí!

Dnes večer jsem si doma rozestavil figurky na šachovnici do stejné pozice jako tenkrát, když jsem přijal lehkomyslně výzvu šachového boha. Uteklo 38 let. Upíjím ze sklenky staré dobré portské a přivírám oči. Cestuji nazpět časem a zase stojím s tím vyzáblým klukem u stánku s párky a smějeme se. A je mi dobře.

Dobrou noc Bobby. Teď už budeš mít klid.

V New Yorku 20. ledna 2008

http://georgenovotny.blog.idnes.cz